Proč jsou videoherní komunity tak toxické – a co s tím do háje dělat?

 
Proč jsou videoherní komunity tak toxické – a co s tím do háje dělat?

Videohry. Pro některé čistá zábava, pro jiné únik z reality, a pro pár lidí dokonce životní styl. Ale co nás všechny spojuje? To, že se online herní svět často mění v arénu plnou toxických lidí, kteří by v reálu sotva někomu zvedli hlas, natož aby se chovali jako absolutní magoři. Jak je možné, že hraní her, což by mělo být přece o zábavě a spolupráci, vede k takové explozi frustrace, vzteku a urážek?

Pojďme se na to podívat. Ale tentokrát bez obalu.

Proč jsou herní komunity tak toxické?

1. Anonymita – schovávám se za monitor a dělám si, co chci

Tady začíná většina problémů. Když se v herním lobby objeví člověk s přezdívkou „Xx_K1LL3r_xX“ a začne nadávat vaší matce za každou chybu, je jasné, že to není ten týpek, co by vám tohle řekl do očí, kdyby stál vedle vás na ulici. Anonymita internetu je jako neviditelný plášť – a jakmile ho někdo nasadí, je tu náhlé pokušení být co největší hajzlík.

Některé studie dokonce ukazují, že anonymní prostředí může vést k tzv. deindividuaci – v podstatě člověk ztratí svou osobní identitu a přestává cítit odpovědnost za své činy. Takže ve zkratce: "Můžu si dělat, co chci, protože mě nikdo nezná." A výsledek? Online bitvy se zábavnou hrou rychle promění v psychologickou válku.

2. Frustrace – hráči se mění v časované bomby

Jistě, videohry jsou zábava... dokud nezačneš prohrávat. A nejednou. Celý den. Znáš to, že? Třeba při hraní kompetitivních her jako League of Legends, Dota nebo Call of Duty. Stačí, aby ti spoluhráč jednou umřel nebo udělal chybu, a najednou je to „noob“ a ty mu už píšeš, že by měl tu hru raději odinstalovat.

Tady se bavíme o hlubší psychologii. Videohry jsou totiž nejen o dovednostech, ale taky o ego. Když prohraješ, neprohráváš jenom hru, ale také tvé ego dostává ránu. A to lidi dost bolí. Frustrace se pak stává časovanou bombou, která tiká každým respawnem. A bum – výbuch! Už to není „Hele, dobrá hra, kámo.“ Teď je to „Ty blbe, jak ses mohl nechat tak snadno zabít?!“

3. Trash talk: Kultura urážek nebo zábava?

Herní svět je fascinující i v tom, jak se v něm formují vlastní pravidla a jazyk. Tak třeba „trash talk“. To je vlastně jakási hra ve hře. Původně to mělo být takové přátelské špičkování, ale postupem času to v některých komunitách přerostlo do něčeho mnohem drsnějšího. Není nad to, když se z přátelské soutěže stane sprška nadávek a útoků na osobní život, rodinu a občas i genetiku protivníka.

A co je nejlepší? To, že někteří hráči si to užívají! Dokonce to berou jako součást zábavy. V jedné ruce gamepad, v druhé neomezený zásobník urážek. Takže kde je hranice mezi „nevinným škádlením“ a totální arogancí? A co víc, dokáže ji vůbec někdo rozeznat? Některé hry, jako Overwatch nebo Rocket League, se pokoušejí trash talk moderovat, ale pokud jsi někdy byl v takovém lobby, víš, že to zatím není úplně trefa do černého.

4. Když se herní společnost nedívá…

Přiznejme si to. Herní společnosti tohle vědí. Ale co dělají? Něco. Ale asi ne dost. Reportovací systémy jsou často jako papírová stěna proti tornádu – nikdo nemá pocit, že by to k něčemu vedlo. Jenže co s tím? Banovat hráče, když nadávají? Vždyť bychom mohli přijít o polovinu uživatelské základny! (sarkasmus)

Co s tím do háje dělat?

Dobrá, diagnózu máme. Co ale léčba?

1. Odmeňování pozitivního chování

Představ si, kdyby herní společnosti začaly odměňovat hráče za to, že jsou slušní. Místo obvyklých "toxic ranků" by dostávali XP za podporování týmu, za pozitivní zpětnou vazbu. Proč ne? Udělejme z dobrého chování něco cool. Chceme odměňovat skill? Super. Ale co třeba odměnit i fair play?

2. Systémy proti toxickému chování – konečně účinně?

Jasně, víme, že reporty už existují. Ale co kdyby se to posunulo dál? Co kdyby hráči po několika varováních dostali tvrdé sankce – omezený přístup do multiplayeru nebo snížený rank? Když někdo nadává ve hrách stejně často jako někteří lidé na českých silnicích, možná by se měl alespoň na chvíli zamyslet nad svým chováním.

3. Mentální zdraví hráčů

Tohle není vtip. Lidi berou hraní někdy až moc vážně. Když někdo tráví u hry 10 hodin denně, je to problém. Herní závislost, únik z reality a frustrace ze života se odráží v jejich chování. Možná by herní společnosti mohly nabídnout víc zdrojů pro ty, kteří tohle řeší. Ať už to jsou preventivní programy nebo podpůrné komunity, bylo by to prospěšné pro všechny.

Závěr – můžeme s tím vůbec něco dělat?

Toxické chování ve videoherních komunitách je reálný problém. Ale není neřešitelný. Herní svět se neustále vyvíjí, a pokud dokážeme vytvořit hry, kde se lidé propojují, spolupracují a řeší složité úkoly, určitě dokážeme najít způsob, jak toxické chování zmírnit. Jen to chce, aby hráči, vývojáři a komunity vzali zodpovědnost do vlastních rukou.

Takže příště, až uvidíš „Xx_K1LL3r_xX“ nadávat v lobby, zkus si vzpomenout, že za tím anonymním jménem je jen člověk. Možná vzteklý, možná frustrovaný, ale pořád člověk.